Už loni jsem věděla, že další rok pojedu Miladatlon znovu.
A protože se táta přihlásil na trať Hero tak bylo jasno, že jedeme.
Otázkou bylo, jakou trať si letos zvolit. Vybírala jsem mezi Middle a Long. A protože mám ráda výzvy , řekla jsem si, že Middle už jsem jela 2x, tak že je načase abych to posunula o level výš. A tak vznikl můj start na trati Long.
19.8. se stavím na start trati Long a modlím se ke všem svatým, abych ten závod dokončila. Je krásných 31°C, na nebi ani mráček a voda jak teplý kafe. I přesto se rozhodnu jít do neoprenu, protože jsem 1,5 km v kuse ještě nikdy neplavala (v bazénu jednou a měla jsem co dělat) a díky tomu se cítím v bezpečí. Odstartujeme a já se vydávám na plaveckou část a po pár metrech plavání už před sebou vidím strašně moc závodníků. Hlavou mi proběhne, že nás zas tak moc nebylo a že už jsem určitě poslední a snažím se aby mě to nijak nerozhodilo.
Plavu si své tempo až doplavu na konec prvního kola. Konečně. Teď už jen jednou a je to. Plazím se z vody, ruce vytahaný už teď a plíce někde na dně Milady. Plácnu sebou zpátky do vody a plavu dál. Druhé kolo se mi plave líp než to první až se najednou ocitnu u výlezu z vody. Konečně.
Vybíhám z vody do depa, kde se ztratím a chvíli hledám svoje kolo. Po úspěšném nalezení svého místečka nazouvám boty, beru helmu a vyjíždím na bike. Jedu si, nohy docela v pohodě, do kopce fungujou, takže paráda.
Cestou se občerstvuju co nejvíc to jde až se objevím znovu u Milady. Jak se naše trať prolíná s tratí Short a Middle tak potkám pár lidiček z těchhle tratí, zafandím a jedu dál. Do háku jsem na rovince kolem Milady nešla záměrně, protože jsem chtěla jet své tempo a neviset nikomu na zádech. Najíždím do druhého kola biku a fandění mamky a ostatních mě žene dál. O kousek dál vidím tátu, který mi podává pití.
Řeknu to asi takhle. Normální lidi se rozmáznou o strom nebo tak. Já se rozplácnu i s kolem přímo na rovině. Prostě umění.
No nic. Zvedám se, vezmu si od táty bidon a jedu dál. V prvním kopci přichází krize a já nejsem schopná skoro jet. Takhle se to se mnou táhne ještě chvíli a pak to odezní a já můžu zase pořádně jet. Ke konci volím stejnou taktiku jako v předchozím kole a nejedu v háku abych za nějakým chlapem nevisela jak hadr. Dobíhám s kolem do depa, nazouvám boty, beru dvě magnéska a vybíhám. Zastavím se na občerstvovačce, dám si pár kelímků Coly, poleju se vodou a běžím dál.
Po pár metrech potkám pána s křečema a i přes jeho protesty mu dávám moje magnésko a cupitám dál. Po pár metrech začnou protestovat nohy tak zastavím a na chvíli jdu. Z kopce se zase tak nějak rozběhnu a říkám si, že už jen 2x a mám to. S cílem dokončit závod nabíhám do druhého kola a opět se občerstvuji co nejvíc to jde. Na místech kde mi to tělo dovolí cupitám a když to nejde tak to zbytečně nehrotím a prostě jdu. Když nabíhám do třetího kola, slyším jak mi fandí celá moje rodina a kamarádi a to mi dá sílu běžet dál. Klasicky si zase zastavím na občerstvení a pak běžím dál. Nevím čím to je, ale najednou nohy běží líp než předchozí dvě kola a mě se daří běžet skoro celou cestu.
Sbíhám poslední kopec do cílové rovinky plná euforie se slzami štěstí v očích, že jsem to opravdu dala a dokončila svůj první delší závod. Pro mě je vždycky důležitý závod dokončit a výhra v celkovém pořadí Long a v kategorii 18-29 let (tu jsem si užila nejvíc, protože stát na bedně s rodinou je prostě nejvíc) je třešničkou na dortu.
A výlet vrtulníkem byl fakt úžasný a jsem ráda, že se mi tahle možnost naskytla.
Smekám před Jurou, Lídou a celým jejich týmem, že opět nezklamali a připravili pro nás závodníky úžasný závod. Mají můj obdiv a dík za to, že to tak skvěle umí. A samozřejmě děkuju svojí rodině. Jste skvělý.
