Report od Vendulky:
Cyklozávod Miladatour 50km, 7.5.2022
Prokýchnutí alergikovo, aneb jak se závodí když je tvůj trenér pes.
Ještě v týdnu jedu rychlostní (ehmm) trénink a stehna bolí tak, že v pátek při rozježdění nechápu, kde mám nohy, natož jak bez nich odjedu "lítací" padesátku.
V sobotu si balím kapesníčků 3 balíky a přesunu se na Miladu. Jsem celý dopoledne v klidu, ale atmosféra mě pohltí a už chytám nervíčka. Potkávám pár přátel, ale víceméně vyhledávám ústraní a snažím se vyfrkat alergii a uklidnit mysl. Trať bude rychlá, uvidím co na ni zmůžu.
Už se řadíme a já se cpu dopředu. Přeci jenom chci být na fotkách, že, když můj dvorní fotograf nemohl. Konzultuji nafouknutí kol, no asi jsem měla na tu lítačku bez techniky přifouknout, ale což.
Je sucho a je tam šotolina, aspoň s Princeznou neuklouznem a já budu mít kvalitní silovější trénink. Start, motanice s namotivovanými sportovci je vždy pro mě o strach. První táhlý kopec. Všichni do něj vlítnou s elánem, já s alergií a rozvahou. Po chvilce mě předjíždí jedna a pak druhá holka. To se dalo čekat, jsou vidět nohy silničářek. Já lapám po dechu a letmým pohledem kontroluji tepovku. No pěkně - červenou jsem na Garminech už dlouho nezahlídla, a teď jsem v ní dlouho a hned od začátku. Jsem zvědavá, jak tohle vydržím. Ale nohy tahají, kopec nekončí a já odpářu jednu holku a před sebou vidím druhou soupeřku. Spolupracuje s týpkem, musím si je sjíždět sama. Vzpomínám na úseky od svého " tyrana" a za chvilku je mám, a v trošku štěrkovém sjezdu se už usazuji "snad" na první pozici. Překvapila mě rodinka Tereza Černecká Hnízdilová , krásně fandili na trati, hned se jede veseleji. Se stejně výkonnostními muži si uděláme skupinku, v ní spolupracujeme a jede se skvěle. Chlapi mají nohy na rovinky a já se s nimi přetahuji v dalším stoupání. V balíku projíždíme do druhého kola. Tohle se mi líbí a vznáším modlidbičku, ať se balík neroztrhá. Není vyslyšeno, další stoupání a zůstáváme tři. Zelený dres, já a gravel.
V kopci zelený dres odjíždí a s gravelem celkem dlouho kooperujeme. Bohužel mě asi v polovině druhého kola opouští a stávám se samostatnou jednotkou. Snažím se sjet zelený dres, ale jedou ve dvou, sice na dohled, ale na ně už nemám. Posledních 15km a nohám pořád chutná, už se prolínáme se závodníky z kratší tratě a mě není smutno a hlavně je to motivující. Sjezd, lehlé ohlédnutí za sebe. Jestli mi vepředu nějaká neunikla, tak za mnou žádnou holku nevidím, a mohlo by to vyjít. Poslední kopec, zalehnout na řidítka a dojezd do cíle. Aplaus, juchačķa, rozhovor, fotografové, medaile....jo aha, tak fakt první. No neke, mám radost. Nohy parádně připravené, alergii jsem přefuněla. Nakonec kvalitní trénink s bonusem. Jo a prosímvás, dokonce si mě vyžádaly nějaké slečny, že se se mnou chtějí vyfotit. Bylo mi ctí.
Milado, trať povedená a trochu akčnější, než dřiv. Děkuji za zážitek a za týden Stolové hory a trpění v technikách a kopcích.