Květnová Triatlonová Předehra
Utekl téměř rok od mé první myšlenky zkusit si triatlon. Vloni touhle dobou jsem sice už zahodila berle, ale na čistokrevný běh to ještě nebylo. O tom, jak jsem se dostala k triatlonu, najdete více tady (https://www.bezimsvetem.cz/plavu-jedu-na-kole-a-bezim-svetem/). Letos jsem netroškařila a rovnou se v květnu postavila na start duatlonu a dvou sprint triatlonů. Jak se mi dařilo na triatlonech se lze dočíst níž.
Poděbradský triatlon
První letošní triatlon, také premiéra pod novým koučem. Nebudu lhát, že jsem nebyla nervózní. Jednalo se o trochu jinou nervozitu než před běžeckými závody. V triatlonech jde mimo samotné výkony v jednotlivých disciplínách také o „malé věci“, které ovlivňují právě ty samotné výkony. Záleží na tom, jak si uložíte věci do depa, zda si nezapomenete dostatečně připravit boty a helmu, jak si zapnete neopren a nandáte plavecké brýle, zda si při plavání loknete, jestli nezapomenete jíst na kole… mohla bych pokračovat dál. Tyhle malé věci se stále učím a ještě dlouho učit budu. Pár dnů před závodem jsem si pořídila triatlonové tretry a zkoušela naskakování a obouvání za jízdy. (Pro mé běžecké či nesportovní čtenáře: triatlonové tretry mají většinou jen 1 suchý zip a nemají jazyk, proto se lépe obouvají za jízdy. V neposlední řadě mají na patě očko, za které je lze pomocí gumičky přichytit ke kolu pro lepší naskakování.) Díky těmto mechanismům zkrátíte čas v depu. Pokud je nemáte zautomatizované, tak vám je nervozita může velmi zkomplikovat.
Část první
Předstartovní přípravu jsem kromě rozklusu, na který jsem si zapomněla vzít druhé běžecké boty, zvládla úspěšně. Start byl rozdělený dle pohlaví, což mě ušetřilo pár ran do hlavy a kopanců. Plavecká část nedopadla úplně špatně. Z vody lezu na 9. místě (mezi ženami). Po technické stránce mám stále co zlepšovat, také nevím, co si v závodě můžu dovolit, tudíž se snažím plavat co „nejhydrodynamičtěji“ a víc neřešit. Během přeběhu do depa rozepínám neopren a sundavám vrchní část. V depu se úspěšně (narozdíl od loňského karlovarského závodu) dostávám i ze spodní části neoprenu. Nandavám helmu, beru kolo a vybíhám.
Část druhá Hlavou mi probleskne, že teď přijde moje chvíle s naskakováním. Radši jsem si zpomalila a v klidu se kousek svezla po levé šlapce. Za zatáčkou se postupně obouvám, o pár set metrů dál poctivě svačím (co svačím se dozvíte v dalším článku). Cyklistická část byla dost větrná a dost placatá. Pro mě nic moc, ale i tak dojíždím dost lidí a málokdo mě předjíždí.
Před cílem mě ale stejně zezadu berou 2 holky, které trochu hákují, i když by se to nemělo. Vyzouvání a seskakování proběhlo také podle plánu. Probíhám depo, zahazuji helmu a skáču do běžeckých bot.
Část třetí – finální
Holky jsou kousek přede mnou a já si je hned cca za 300 m dál vychutnávám. Mám úplně jinou kadenci běhu. Soustředím se na techniku běhu, dlouhý krok, srovnané ruce. Jako při běžeckých závodech, když už mi dochází a ještě se snažím něco předvést. Vlastně tak to v triatlonu je. Po kole má člověk chuť to zabalit. Nohy moc neběží, plíce pálí, hlava hlásí stopku. To je triatlon. Za pár kilometrů se to většinou zlepší. Anebo taky ne a můžete trpět ještě x kilometrů. Prostě běžím a užívám si mimokomfortní zónu. Snažím se držet tempo okolo 4 min/km. Míjím dost lidí. V posledním okruhu mi začíná trošku docházet, ale vidím kousek před sebou jednu holčinu. Zrychluji, předbíhám ji a přemýšlím, zda mám na to s ní jít do finiše, kdyby mě zezadu ještě překvapila. Naštěstí je tohle triatlon a tak jí na posledním kilometru dávám ještě téměř 30 s.
více na blogu Anežky: zde
