Ještě týden před závodem jsem vůbec nevěděla, jestli do Mostu na Krušnomana pojedeme,
protože den na to mě hned v 8 ráno čekala zkouška z anatomie. No a protože to mám s tou
školou tak trochu na pankáče tak jsem si řekla, že když zbytek rodiny kývne na menší
návštěvu jezera Matylda tak, že pojedu taky a aspoň vyčistím hlavu.
V neděli ráno si tedy balím svých pět švestek(vlastně šest, protože balím batoh i do Plzně)a
se zbytkem rodinného mančaftu vyrážíme směr Most. Cestou probíhá debata v kolik
budeme muset z Matyldy valit směr Vary abych stihla autobus do Plzně a plán zní jasně:
ŽÁDNÁ BEDNA. No úplně nevyšel, ale o tom jenom krátce až na konci.
Příjezd proběhl v pohodě, parkování relativně blízko a už vyrážíme směr prezentace. Po
cestě potkáme pár známých a hurá na prezentaci. Tam mi udělují číslo 74 a já si vesele
kráčím k autu pro všechny věci patřící do depa ať to mám z krku. Pak už jen vytrvale čekám
na start.
Start je z vody což je na jednu stranu dobrý, horší je pro mě fakt, že nás pouští všechny
společně, takže už teď vím, že to bude mela. Zazní klakson a já plavu vpřed směr bojka. Po
pár metrech mě někdo začne osahávat a dopadne to tak, že nakonec ještě dostanu po
hubě. No nic. Chvíli se po tom knockoutu vzpamatovávám, ale plavu dál až se nakonec
doplavu ke břehu, kde mě gentleman z realizačního týmu tahá z vody a oznamuje mi, že
jsem pátá žena z vody. To mě docela nakopne a s touhle myšlenkou běžím ke svému
vercajku potřebnému na cyklistickou část.
V depu to z mojí strany zas taková hitparáda není, ale co už.
Po zdařilém nasazení ponožek, bot a helmy úspěšně strkám pod dres i dva gely,
sundavám kolo ze stojanu a běžím pryč.
Cyklistiku jsem si letos užila víc než loni. První kopec sice trochu kousal a za neustálého
poslouchání ,,levá!” nebo “pravá!” si jedu až se přede mnou srazí dva chlapi, protože jeden
jel zprava, druhej zleva a přednost zprava tady očividně nefunguje. Ze sjezdů mám bobky,
protože vím, že mi ty sjezdy s ostrýma zatáčkama a obecně singlíky nejdou, ale protože
jsem během kopce stihla předjet dvě holky, tak to tam pouštím hlava nehlava a doufám, že
to vyjde. Sjedu pár lidí, který se ze sjezdu bojí a mám radost, že jsem to tentokrát zvládla.
Obdobně jedu i ty zbylé dva a v posledním dojedu holčinu, která vypadá na moji kategorii. A
protože se probudil můj soutěživý duch, poslední rovinky tam nahulím i s menším
skokánkem v cestě.
Dojedu do depa, kde si nazouvám boty, beru magnézko a běžím. Sice blbým směrem a
musí mě navigovat, ale nakonec z depa úspěšně vybíhám a doufám, že nevybouchnu jako
loni.
Běžím si svým cupitavým tempem kam to jde a když už to nejde, tak jdu. Během kopce
do sebe leju magnézko, protože cítím jak mě začínají kousat lejtka. Těsně pod Libínem pod
sebou vidím holčinu, který jsem na kole ujela a říkám si:
” Kurňa přece jsem se tak nesnažila, aby mě nakonec doběhla.”
I proto začnu běžet do kopce i když nohám se nechce a z kopce
to pak ženu co to jde. Jednou mě to tam stojí kotník, ale vem ho čert, hlavně že mě
nedoběhne. Nabíhám na asfaltku u Matyldy, ohlížím se a za mnou prázdno tak si říkám, že
jsem jí utekla a běžím v klidu. Na konci asfaltky, těsně před náběhem do cíle kolem mě
najednou probíhá již předtím zmíněná závodnice a já mám pocit, že mi z toho drbne. V hlavě
mi jen běží, že mě přece neporazí těsně před cílem, tak to do cílové rovinky nahulím co mi
síly stačí a porazím ji. Mám strašnou radost, že jsem to zvládla. Sice se mi chce z toho
sprintu blejt, ale celkově opět brečím radostí, že jsem dokončila závod.
a vyluftování hlavy před zkouškou z anatomie.
Jsem moc ráda, že můžu závodit a děkuju
hlavně mamce, že rozhodla s námi jet a dělat nám support a zázemí a gratuluju zbytku svojí
rodiny k titulům vicemistrů republiky. Děbi klan v mostě opět řádil. A nakonec ještě velké díky
patří trenérovi Kubovi Merle za přípravu.
Comentários