125 kilometrů australským peklem. Pád, bolest a 14. místo na mistrovství světa!
Barča Herren se účastnila MS GRAVEL v daleké Austrálii!
Jak se jí dařilo, co zažila a s čím se musela porvat?
Více v jejím reportu!
MS v Austrálii už je vzpomínkou, leč bohužel pracovní tempo mi nedává prostor na sepisování reportů a zpracování fotek a videí z celého tripu.
Než se dostanu ke klokanům,hadům,papouškMům, plážím, trailům, obytňáku, lidem a všemu co nás tam potkalo, odložím si sem report ze závodu samotného a pár fotek na upoutání.
Čtení dlouhé, ale ne tak jako závodní den
Mistrák světa se letos konal až v Austrálii a my (já a Tom) tam nesměli chybět.
První sobota v říjnu, Nannup. Malá vesnička v západní Austrálii.
Přiletěli jsme týden předem kvůli aklimatizaci a dva dny věnovali najíždění trasy. Prašný a uklouzaný povrch kvůli místnímu stěrku, který je jako kulička hrášku, takže místama o hubu.
Den před závodem pršelo a trať se hodně změnila, místama jetelnější, ale celkově ten závod ztěžkl. S parametry tratě 125km a 3000m nastoupánych mi bylo jasné, že to bude "kvalitní zábava" na trati, kde slovo rovina je relativní pojem a trať jde jen nahoru-dolů.
Sobota 10.10. 10:45 a začlo to z ostra, první brdek a všichni jedou doraz jakoby to byl závod na hodinu. Rychle sem našla svoji skupinu s japonkou a němkou. Jely jsme pospolu až do 40km, kde jsem měla první trable.
Rychlý sjezd na blátě a rozježděné koleje od auta (autem odváželi na vrtulník ošklivě zraněnou holanďanku), takže mě podjel předek na stejném místě a šla sem nehezky na rameno, plnou váhou. Byla to rána. Chvíli vyražený dech. Pak jsem na to nasedla a koukám, že mám hodně hejbnutá řidítka do strany. Rozjela jsem se a zjišťovala co mě bolí víc, jestli holeň nebo rameno.
Ve feed zóně nikdo neměl imbus a celkově bufety byly hodně slabé -mohli by se učit od závodů v Česku. Dalšími bahnitými pasážemi projíždím opatrně (úplně poprděná) a říkám si kdy tohle peklo bude mít konec.
Konečně 66km a vidím svého supporta, který mi řidítka opraví, vezmu nový bidon a gely a snažím se přepnout hlavu do režimu nebreč a bojuj.
Po chvilce pokračuji, rovnou do druhého nejtěžšího stoupání který má 2km a 10-13% sklon. Fakt výživný.
Nahoře čekají další brdky, je to pekelný. Mají tak do půl kilometru a hned sjezd a pořád dokola... Moc to neutíká.
Na 100 km další doplnění pití. A hurá do závěrečného 25km okruhu, už mě bolí celé tělo. Tahle část trati je nejvíc jezdivá, líbí se mi a jsou i místa po větru, tak to odsejpá.
Jsem na posledním stoupání 3km před cílem a vidím jak ze zadu do mě někdo letí a celkem se přibližuje.. trošku šok, že budu muset jet opět doraz.
Najíždím do závěrečnéhu sjezdu, je celkem náročný, jedu kontrolované riziko, smeká se to, ale zatáčky můžu do protisměru tak dobrý, dole se ohlédnu. Kilák do cíle po rovině, buším do toho a soupeřku nechám za svými zády.
6h30min a jsem v cíli!
14.místo a ta úleva, že mám za sebou možná nejtěžší gravel závod.
Po dojezdu hned do stanu na ošetření odřenin a nakonec zjištění, že jsem jela přes 80km se zadním kolem, které se po pádu moc (skoro vůbec) netočilo.
Poděkování. Veliké díky za podporu patří Kome klub Kraslice, který si mě před šesti lety vzal pod svá křídla -díky že mohu být součástí téhle srdcařské party. Díky také patří Tufo za dodání špičkových plášťů, které nezklamaly ani v tom nejtěžším australském terénu a Usušil a syn za zásobení kvalitním sušeným masem, které nám dodalo potřebnou sílu na tohle dobrodružství.
A největší díky patří mému příteli Tomášovi, který neváhal a šel do toho se mnou. Díky za stoprocentní a neúnavný support a morální podporu. Bez tebe by to nešlo.
#Díky že můžu#
Komentáře