Mistrovský titul z duatlonu. Lítost. Žert. Nevím, kde začít.
Po letošní nepovedené sezóně jsem moc ráda, že se mi to povedlo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se to může stát tak, jak se to stalo.
Tři holky přede mnou si závod zkrátily o jeden okruh a byly diskvalifikovány. Ale o tom až dál.
Jsem vděčná za podporu od rodičů a přítele, díky kterým jsem v Žamberku vůbec mohla startovat (poslední 2 týdny mě stihlo několik patálií, které mi dost znepříjemnily život a možnost trénovat či závodit).
Minulý víkend jsem závodila na ČP v Karlových Varech, odkud jsem si odvezla 5. místo. Zlepšila jsem se v plavání, i když to furt nestačí na rychlé holky.
V běhání jsem si asi udržela výkonnost. Ale na kole je to katastrofa. S těmi to pocity jsem odjížděla i na sobotní MČR v duatlonu v Žamberku. Před závodem jsem se cítila unaveně a trochu bez motivace závodit. Přeci jen poslední závod triatlonové sezóny.
Vloni se mi v Žamberku zadařilo, tak jsem si řekla, že to letos zkusím znova. Nechtěla jsem to vzdávat předem, i když jsem věděla, že tam budou dobré holky.
Po startovním výstřelu jsem se pověsila za svojí (občas) tréninkovou parťačku Terku a hlídala si jí 2 okruhy. Odpáraly jsme ostatní, ale ve 3. kolečku Terka odpárala i mě.
Na kolo jsem šla z 2. místa s jasnou taktikou. Nechat se dojet rychlými dorostenkami a jet s nimi v balíku. To se jim po chvilce povedlo. Dojely jsme Terku. Ale po 3. otočce mi holky trochu trhly a já už je proti větru nedojela.
Jela jsem sama na 4. místě. Hlava to ještě nevzdala. Brousila jsem si zuby alespoň na 3. místo, protože jsem si v běhu věřila.
Vybíhám na poslední 2 okruhy a hledám holky přede mnou. Někde tam jsou. Když probíhám do 2. kolečka, akorát hlásí, že už dobíhá 1. žena. Říkám si v duchu, takhle rychlé ale nemůžou být ne? Neběžím já o kolečko navíc? Ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem to před závody řešila asi s Terkou. Proběhla jsem do 2. kolečka, kde mě už dost bolelo levé lýtko, s kterým mám už nějakou dobu problém.
“Nevzdávej to a aspoň to doběhni a nenech se předběhnout.”
Běží mi v hlavě. Tak jo. Běžím. Ke konci ještě sprintuji s muži. A dobíhám. Asi 4.
Trochu zklamaná, ale aspoň to stačilo na 2. místo v kategorii.
Po doběhu jsem se šla za mamkou napít. A mamka, tak lehce, možná až žertovně, pronesla, ty holky si to ale možná zkrátily. Kolem mě už po 2. neběžely. Tak jsem přemýšlela, že jsem je nikde před sebou taky už neviděla ve 2. okruhu.
No nic. Jdu se zeptat do cíle.
V cíli si mě hned odchytla ČT, že se mnou chtějí udělat rozhovor. (Bude od 21.9. k vidění na iVysílání.) Nevěděla jsem úplně, o co jde. Ale brzy mi to došlo. Po rozhovoru jsem běžela za Terkou, která vypadala smutně. Neměla jsem slov. Bylo mi jí fakt líto. I ostatních holek. Ale zrovna Terka na to letos měla a měla mi vrátit loňskou prohru. Zasloužila si to.
1. dorostenka si závod zkrátila a ostatní se za ní táhly už jenom jako ovce ve stádu. I to je sport. Obzvlášť ten “rychlý”, kde na přemýšlení už nezbývají síly. O to víc by se mělo i přemýšlení ve sportu trénovat.
Mimochodem 1. dorostenka si ale už chtěla zkrátit i kolo a málem jsem se kvůli ní rozmázla, když na poslední chvíli brzdila, že už chce jet zpátky do depa. Byla nějaká zmatená a bohužel na to doplatily i ostatní.
Z 1. místa jsem vlastně vůbec neměla radost. Cítila jsem ho spíš jako břemeno. Kdo zná tenhle příběh, ví, že to není můj mistrovský titul. Na druhou stranu - kdo zná můj příběh posledních měsíců, ví, že jsem si ho ale možná aspoň trochu zasloužila. Prostě se to stalo. Nějaké vyšší síly možná existují a rozhodují lehce za nás. Možná se holky měly jenom poučit. Fakt nevím.
Chci poděkovat všem za podporu. Všem Komákům za držení palců. Obzvlášť mému hlavnímu sponzorovi Cube Store Karlovy Vary za materiální podporu. Také Jirkovi “Čumíš na mě” za spolupráci a fyzioterapeutovi Michalovi, že mě dává furt dokolečka dohromady. Nebýt jeho, už bych se rozpadla.
Teď si chci pořádně odpočinout a když zdraví dovolí, uvidíme se na podzim na nějakých běžeckých závodech.
Comments