Janča Děbnárová poprvé v silničním závodě...

Kraslický šíp, závod silničních kol s opravdu náročným profilem, letos prověřil formu nejednomu KOMÁKOVI!

REPORT OD JANČI:

Kraslický šíp...závod o kterém jsem donedávna vůbec nevěděla a už vůbec by mě

nenapadlo, že se postavím na start. Ale ehjle, přišel rok 2025 a já se po boku několika

kamarádů a známých stavím na start.

Po dlouhé době cítím ,,starťák”, protože na silničce jsem donedávna skoro nejezdila a

představa, že mám zvládnout jízdu v balíku a neublížit při tom sobě nebo ostatním, je

zcestná.

No nic...zaznívá siréna a zhruba stovka závodníků vyráží na trať dlouhou 87 km. Všichni to

hned ze začátku začnou hulit a mě hlavou proběhnou všechny myšlenky typu ,,se úplně

po***li, proč to hulí hned na začátku”. Rázem se ocitám víceméně na chvostu celého

startovního pole, ale je mi to úplně jedno, protože celý první kolo mám pocit, že bojuju o svůj

život a o to se udržet ve skupince, které jsem se chytla.

Po prvním kole už mám konečně dobrý nohy a tempo, které se nastavilo mi vyhovuje. V

tomhle patří velkej díky Jirkovi Tokárovi, který mě většinu času tahal a rozrážel mi vítr. Bez

něj bych byla vyndaná už po třetím kole.

Až do pátého kola jsme jeli všichni pohromadě a krásně nám fungovalo střídání. Jenže pak

jsem začala tahat já a asi po kilometru jsem zjistila, že jsem zbytek odpárala a zároveň

dojela kluka, který s námi taky jel, ale utrhl se dřív než já. Jemu taky patří velký díky, protože

mě na rovinkách potahal a zachránil mě tím od totální krize.

Spolu jsme dojeli i to poslední kolo, kdy už mi zbyla snad jenom jedna mozková buňka, která

se rozhodla, že budu přemýšlet nad tím co si dám k jídlu až dojedu. Dojeli jsme pod poslední

kopec do cíle a s otázkou ,,jak se těšíš?” a mojí okamžitou odpovědí ,,nemám na to nohy”

jsme začali stoupat na Glasberg. První část ještě docela šla, ale jakmile se šlo do finále a

kopec začal být prudší tak jsem myslela, že tam ani nedojedu. Vždycky říkám, že nic horšího

než kopec k nám domů není, ale Glasberg a Vojak jsou dva kopce u kterých to neplatí. Při

obou dvou stoupáních jsem totiž měla chuť to kolo zahodit do pangejtua to cestou domů

nemívám. Trvalo mi to jak psovi pastva, ale nakonec jsem protla cílovou čáru s pocitem, že

jsem to dala a že mě to neskutečně bavilo.

Závod hodnotím velice pozitivně, protože na to, že jsem to odjela na jednu flašku(druhou

jsem někde ztratila, ani nevím kde), dva gely a jednu sojovku, je výsledek solidní. I díky

tomuhle závodu jsem vzala silničku na milost. A hlavně jsem stihla limit!

Nejnovější příspěvky