Janča Děbnárová se aktuálně připravuje pod dohledem trenéra Jakuba Merle a její cíl pro sezonu 2024 je jasný.
Janča má za cíl nominaci pro MS XTERRA 2024, což nebude snadné, ale věřím, že se jí to povede! Už teď zaznamenáváme první velké kroky v posunu výkonnosti.
komentář trenéra
REPORT OD JANČI:
V sobotu zhruba v 7:30 jsme se s tátou spontánně rozhodli, že pojedeme na kros do Kolové. Nebylo to v plánu, ale takové ty neplánované akce jsou přece nejlepší.
Přijeli jsme na místo a viděli spoustu známých a kamarádů. Strašně mě překvapilo, kolik lidí se závodu účastní.
No prezentace na poslední chvíli, protože u nás to jinak nejde. S číslem 95 se stavím na start a jdu si to hlavně užít.
Je odstartováno a všechny gazely vepředu už vidím jen v dálce a říkám si, že si to jdu přece užít a že se nechci utavit hned na začátku.
5-ti kilometrový seběh je fakt dlouhý a bohužel mi to tolik neběží.
Po 5-ti km začínám stoupat a pod sebou pár metrů vidím dvě další závodnice a hlavou mi probleskne, že ty před sebe nepustím i kdybych tam měla chcípnout.
Rozběhnu se tedy rychleji a čekám, kdy nohy začnou protestovat jako obvykle při náročném výběhnu. Běžím a běžím a nohy pořád neprotestují a najednou před sebou vidím paní, která mě předbíhala z kopce.
Krůček po krůčku se k ní přibližuju až ji nakonec předběhnu. Mám radost. Strašnou radost, že jsem ji doběhla, ale nenechávám se zmást pocitem štěstí a snažím se držet tempo.
Najednou před sebou vidím pána, který mě taky předbíhal jak chudák přeběhl odbočku. Houknu na něj, že jde blbě a běžím dál. Čeká mě poslední kopec. Ten nejprudší. Bohužel je to na moje nohy už moc a tak přecházím do chůze. Pán za mnou mě motivuje, že už je to jen kousek a pak už jen z kopce.
Dojdu na úplný vrch a jsem šťastná, že jsem na kopci. Zase se rozběhnu a můj budoucí zachránce běží se mnou. Nebýt jeho, tak na jedné odbočce běžím špatně někam úplně do řiti. Jsme si kvit a pán mi začíná trošičku utíkat. Řeknu mu, že mu to nechám, že už jsem hotová a on mě povzbuzuje, že už je to jen kousek, že to dám. A tak spolu běžíme až na konec lesa. Když se ohlédnu, vidím za námi paní, kterou jsem předběhla. V tu chvíli je mi jasné, že musím zrychlit. Nasadím rychlejší tempo i když se to nohám nelíbí a běžím. Pánovi nakonec uteču a probíhám cílem v euforii plná endorfinů.
Je mi úplně jedno, že není bedna. Já jsem totiž konečně MOHLA BĚŽET do kopce aniž by mě moje tělo limitovalo. Jsem šťastná a zbytek dne se pak usmívám jak měsíček na hnoji.
Děkuji Kubovi Merle za to, že mě vzal pod křídla. Hlavně díky němu jsem ze sebe dostala takový výkon!
Dál děkuji tátovi za to, že mě na ten závod vzal a celé rodině za to, že můžu.