Štěpán Korecký se dlouhodobě specializuje na 1/2 IM distance. Letošní rok ale pojal trochu jinak a svou účastí na IM BARCELONA dovršil dlouhodobou přípravu, která opět nebyla bez komplikací nebo úrazů...
Jak se ve své premiéře cítil a jak to celé dopadlo?
Více v reportu od Štěpána.
foto ilustrativní
IRONMAN Barcelona - Premiéra
Můj první start na plné ironmanské distanci. Měsíc před startem jsem proležel dva týdny v
posteli nemocný. Cítit se před tím připravený alespoň na 90% toho co jsem chtěl, tak se jen
rozhýbu, ale to jsem nebyl, takže jsem i uvažoval, že start odložím na další rok.
Nakonec jsem do toho šel, bez očekávání, ale chtěl jsem mít tu zkušenost už za sebou, ať vím, jak na další sezónu.
Cesta a předstartovní přípravy proběhli bez problémů. I noc před závodem jsem se krásně
vyspal, takže ani vstávání v půl páté nebylo nijak bolestivé. Hurá na start.
Předstartovní nervozita z neznámého se mísila s nadšením, že je to konečně tu, a vytvářela příjemné šimrání, které s blížícím se výstřelem ustoupilo soustředěnému transu.
S každým pípnutím, oznamujícím start další vlny závodníků, trans ustupoval a střídala ho bestiální chuť se na to vrhnout.
Taktika však zněla: „hlavně to nepřepálit“, takže jsem veškeré běsnění nechal na prvních 100 metrech plavání a zapracoval se do pohodového tempa. Což nebránilo tomu abych, po celé trati plavání, pořád někoho předplavával. Zároveň byl i čas se kochat... Tuhle ztracená kotva, tu a tam
medůza, joo a i jedna kopačka do oka se dostavila. Je to ovšem tak dlouhé, že než jsem po 1
hodině a 1 minutě (ksakrůůůů), vylézal, už jsem o nějaké ráně ani nevěděl.
V cyklistice pokračovala taktika „hlavně to nepřepálit“ a přidala se k ní „dobře jíst a hydratovat“.
Ta druhá však šla téměř okamžitě do kytiček. V prvních 25km jsem ze zadních košíků ztratil 2
litrové bidony (zagumičkované a testováno předtím v tréninku, jen ne při závodním nasazení).
Než jsem přišel na to jak vést lahve od pořadatelů, abych je neztrácel, tak jsem měl trochu
hydratační zpoždění, během kterého jsem zas možná trochu přepálil usrkávání gelů, takže mi to
dal žaludek hned vědět. Na zvracení to naštěstí nebylo, na rozdíl od jednoho závodníka kterého
jsem míjel, a závod je to dlouhý, jak jsme si řekli, že se stačilo trochu zamyslet a do depa jsem
po 5-ti hodinách přijížděl v cajku (zase na rozdíl od dvou závodníků, kteří nejspíš po čelním
střetu dorazili už leda sanitkou do nemocnice). Joo a byl to teda pěkný festival hákování. Potom
co po prvním kole vypadli půlkaři se to zlepšilo, ale i tak se někteří nestydí před ničím.
Na běh jsem měl připravenou taktiku „do půlky uvidíme, a pak to můžu švihat co to dá“. Moc to
nedalo. Od začátku jsem cítil achilovky, se kterými zápasím už od jara, a tentokrát se postupem
kilometrů jen zhoršovaly. Když k tomu po dvou třetinách začínal lehce křečovat hamstring, tak
bylo jasné, že to žádný zázrak nebude. V posledním okruhu to chtělo pauzu na většině
občerstvovaček, nějaké to protažení lýtek a i jsem chvíli šel, ale to mě přestalo bavit, protože to
bych se dostal do cíle za hrozně dlouho, tak jsem radši běžel (stále okolo 5min/km, což mi
aspoň bylo útěchou). Do cíle jsem se lehkým krokem dostal po 3 hodinách a 40 minutách (po
pěti letech nový PR na maraton) běhu, celkem za 9:57... anooo strávil jsem čtvrt hodiny v
depech - mazáním se v rozkroku, oprašováním si nohou od písku, převlékáním ponožek atd...
Příště to víc pohrotím.
Vlastně celkově bych mohl příště víc zabrat.. teď to byla docela pohoda.
