XTERRA Ardennes Long Distance aka 1.9-74-18 km bahenního potěšení pro masochisty.
Že si po loňském roce budu chtít zopáknout Lorencovu lahůdkovou akci Miladatlon v Hero distanci mi bylo jasné už začátkem roku. Ale taky jsem chtěla zkusit dlouhý gravel triatlon a tak jsem si v termínovce zakroužkovala gravel friendly xterru Super Besse a Ardeny.
Ale klasika, v práci se nahlásil audit, letní dovolená se posunula někam ke konci roku a jediná možnost padla na XTERRA Ardeny pouhý týden před Miladatlonem. OK, budu se držet Lorencova "To dáš".
Úterý večer s vypětím všech sil dokončuji pracovní resty a balím gravela i bika (kdyby náhodou - hlásí fakt humus počasí a po Ridley gravel tour už vím že mé race 38mm obutí a těžké převody by mě mohly dost vytrestat...). Odjezd středa 03:00, příjezd do Arden kolem 14h (řídí můj top support Mirďa a já tak půl cesty chrupkajíc slintám na okýnko). Vyrážíme objet druhou půlku okruhu kola a cesta zpočátku ryzí gravel, jen stále stoupáme, občas je to na moje převody hraniční ale kochám se národním parkem a jsem spoko.
Projíždíme signálky mezi pláněmi a rašeliništi, sešup dolů k Lac de La Gilleppe, okružní jízda po stezce kolem jezera a jsme v cíli/startu kde už staví mega depo pro několik set kol.
Startovka nikde není a tak mě poprvé přepadne úzkost kam jsem se to přihlásila. Jedeme po trase dál směr ubytko a tam to začne... bláto, spadlý strom, bláto s kořeny, brod, bláto, trail, hluboký brod kde se nechtě vykoupu, hodně bláta hodně dlouho....
A v ten moment začínám uvažovat že bajk pro mě bude rychlejší. Balíme to a jedeme se vyspat.
Druhý den za svitu sluníčka krátce po nájezdu zpět na trasu začínáme sérií dalších brodů a bahna kde Mirďovi předávám gravela a sedám na bika. V prudkých kopečcích Míra kvílí co to mám za převody, že je to těžké i na něj. Ale to už si užíváme zábavnou pasáž skrz rašeliništěm. Ne po stezce, ale na férovku tím hlubokým smradlavým bahnem mezi větvemi a pařezy. OK - jsem definitivně rozhodnutá pro bajk.
Odpo ještě jdeme projít jeden okruh trasy běhu a to už se mi svírá žaludek strachem zda to po tom kole vůbec uběhnu. V přehradě se mimo závod nesmí plavat, no neva - stejně skoro spím ve stoje, tak jedeme místo lehkého vyplavání rovnou domů a chrupčit.
V pátek (den před závodem) mám regenerační den, jdeme jen pár km vycházku národním parkem a jinak se snažím pořádně se protáhnout a trochu se dospat. K večeru jedeme na registraci a zjišťuji že nás jede dlouhou distanci 170 z toho 16 holek. No panečku....
Sobota 8:00
od včerejšího večera nonstop hustě prší. Uložím věci do depa, soukám se do neoprenu a mířím dolů k vodě na start. Stovky závodníků na čistě cyklo závody a kratší distanci triatlonu už jsou na tratích, my dlouháni jdeme poslední. 9:30 start z vody - tolik kopanců, ran a tahání jsem ještě ve vodě nezažila. Rozhazuje mě to z tempa, občas si loknu ale cca po 500m se tro roztrhá a já si čvachtám to svoje... Depo mi trvá, ale i tak mě těší kolik lidí ještě plave. Kolo je tak 2x technicky a silově těžší než bylo při nácviku, navíc jsem ztratila dva gely ze tří. Na 1 gel dojíždím na 1. občerstvovačku na 25km kde je jen banán a voda. Na 50km druhá občerstvovačka kde popadnu bábovku, energy tyčinky, ionťák a frčím dál. Záhy po pozření energy tyčky se mi udělá zle, hooodně zle. Dole u jezera zjišťuji že se nejede po stezce ale přímo po hrázi.... Ano, klopené jílovo kamenité hrázi kde stačí kousek vedle a jedu sešup několik metrů rovnou do vody. Něco jedu, něco tlačím, něco alá koloběžka a z posledních sil dojíždím do depa kde jsem snad nekonečně dlouho.
Běh trpím. Z kopce křeče v břiše a blinkám, do kopce není síla, roviny nemohu natáhnout krok ani se vzpřímit kvůli křečím v břiše... a furt dokola. Tak jak běh miluji, tak tady to byly muka. Druhé kolo se mi zdá nekonečné, ale nakonec v čase 6:46 dobíhám do cíle. Moderátor tam něco blábolí francouzsky, nerozumím mu vůbec nic.
Zklamáním pak bylo, že vyhlašovali jen první místa v kategorii. Vyhrála jsem nějakou plaveckou prémii (v té žabožroutštině jsem mu moc nerozuměla za co přesně, protože nejrychlejší jsem určitě nebyla a poslední taky ne) tak alespoň malá cena útěchy za těch skoro 7 hodin potu, bahna a skoro i slz.
Myslím, že tenhle závod byl náročný i pro support a proto patří veliké díky Mirďovi, jak za péči o kolo a logistiku, tak za morální podporu.