L´etape CZECH patří jednoznačně k velkým cyklistickým podnikům u nás!
Sdružuje mnoho cyklistických výkonnostních skupin a počet účastníků mluví jasně!
Tato společensky sportovní akce na sebe upírá pozornost všech médií a těší se velké pozornosti!
Michal Havlíček nebyl jediným členem KOME na startu, doplnili ho například i Terka Rožánková a Honza Koleszár.
Dnes si lehce nastíníme pocity Michala.
REPORT:
zkopírovaný z FB profilu Michala - upozorňujeme na jadrné vyjadřování v textu...
Když jsem 10 dní před startem závodu vyhrál zdarma startovné na LEtape Czech republic 2023, ihned jsem začal s intenzivní přípravou na poloprofesionální úrovni. Jak někde pravila jedna profesionální cyklistická hvězda-profesionál půlku času trénuje a půlku regeneruje. Já jakožto poloprofesionál jsem vynechal trénink a jenom intenzivně regeneroval. Tělo je třeba prostě překvapit.
Po prostudování trasy ve mně hrklo….jel jsem to sice již dvakrát a delší tratě, ale i tentokrát mě to překvapilo. Mám pro ten kraj velikánskou slabost. Velikánskou. A kdy jindy se asi tak dostatečně vykochat zdejší kopcovitou přírodou, než na cyklozávodě.
Jak to tak bývá, svět potřebuje být v neustálé rovnováze, takže není zasypanej jenom všeobjímající něhou a láskou, ala taky pěkně hutnejma sračkama. V posledním období, kdy jsem měl sypat objemy z rukávu jak na běžícím páse, sypal jsem 2x do nemocnice…jednou s pumpou, podruhý s kamenama v ledvinách a další ještě větší životní sračky překvapily pár dní před startem.
V sobotu ráno po probuzení v hotelu přejíždím do cyklistické vesničky na Strahově, kde je start i cíl závodu.
Po startovním výstřelu, plácnutí si s maskotem Didim při projíždění startovní čárou, vyrážíme na trať. „Kdepak se budeme pohybovat?" zaslechnu kámoše vedle sebe. „Kdepak asi ty vole, na chvostu přece..." plácam si rukou do helmy. „Tak já jenom vpředu pozdravim…" nevim koho jel pozdravit, ale od tý doby jsem to hovado neviděl. Ale mělo to tak být. Plánoval jsem cestu do hlubin duše a ve dvojici by to těžko klaplo.
Startovní pole chrtů mi po pár stech metrech zmizelo v nedohlednu, ale nikterak mi to žíly netrhá. Cesta bude dlouhá, není kam spěchat.
Zpočátku to fakt jelo. Jenže hodnotit delší závod po pár kilometrech je blbost a tak se nenechávam zbytečně unášet pozitivníma myšlenkama. Za Bratronicema následuje chvíli trošku taková jebárna, ale nic, co by stálo za nadávky. Spíš jsem měl nějakou první krizičku. Cesta dál krásně ubíhá, občas sprchne, občas se někdo válí namotanej na svodidla nebo ve škarpě a u něj záchranáři...
Úsměv na rtech mě definitivně přechází až v "Sýkořičáku". Střídají se kopce buzerant a zkurvenej buzerant. V jednom z těchto kopců (Podkozí) začínají chytat křeče a vkrádají se negativní myšlenky…."přece se nevzdáš tak snadno, vždyť si fyzicky v pohodě"…jako bych v tu chvíli slyšel v hlavě shora hlas kamaráda, který nás nedávno opustil, jak mě povzbuzuje …. vyhrknou mi slzy z očí. Jako jo, fyzicky jsem to čekal mnohem horší bez většího tréninku. Podle předpokladů jsem měl být dávno mrtvej. Nohy sice bolej jako kráva, únava se již dostavuje, technika funguje, tak proč bych měl vzdávat? Nene, nevyseru se na to. Naštěstí i ta nejzkurvenější vrstevnice se jednou zlomí a začne směřovat dolů.
Na poslední občerstvovačce vdechnu nějaký ten banán a melouna a tělo jako by se znova rozjelo do vyšších obrátek. Poslední "buzerant kopce" Motol a ke Strahovu..... Blíží se cílová brána, davy lidí řvou….přes slzy skoro nevidím na cestu a je mi to jedno. Směju se všemu jak magor, protože je nad slunce jasný, že teď to kolo klidně do cíle donesu na zádech.... Tak i do třetice....na krku krásná medaile....
Díky pořadatelům za skvělý závod, díky Pencu Veronika Preti, že jsem měl tu možnost opět stát na startu, díky trenérovi…díky tomu nahoře, že zase jednou při mně stál…
Výsledek je nepodstatný, ale pro doplnění....75. místo v kategorii....