Report od Janči Děbnárové:
XC Bahno Goethovka 2024 aneb jak Děbi klan zase řádil...
Seriál Jarních Bahen je klasikou, kterou už jezdíme nějaký ten pátek a tak není divu, že jsme si
s klukama ani tentokrát neodpustili návštěvu.
Brácha jakožto milovník bajků si nemohl odpustit bajkový závod, zato ten běžecký si odpustil s převelikou radostí, zatímco já jsem po pádu a bourání minulý týden zvolila bezpečnější variantu v podobě běhu. No a nejstarší a nejzkušenější člen naší výpravy si dal obojí, aby se tak zaštítily všechny disciplíny. Jen ten canicross jsme nějak nezvládli.
Běh startoval v půl 11 a oproti loňsku z kopce z Goethovky, což mi naprosto vyhovovalo, protože jsem měla čas na to, přesvědčit svoje drahé nožičky, aby spolupracovaly a trošičku rychleji běhaly. Prvních 700 m bylo po trailu a já si splnila svůj celoživotní sen a držela se svého táty. To, že do prvního kopce mi okamžitě utekl, už bylo vedlejší, protože jsem si v tu chvíli uvědomila, že jsem možná mohla běžet trochu s rozvahou. Plíce mi totiž začaly jasně dávat najevo, že takový tempo prostě nedávají.
Ty největší rakety už byly dávno v trapu a mně se začala trošičku motat šiška a to značilo, že jdu
úplnej limit. Věděla jsem, že mám za sebou spoustu ženských a že nemám takový luxus v podobě prázdný kategorie. Když už jsme běželi zpátky nahoru na Goethovku valila jsem to svým cupitavým tempem, co to šlo v domnění, že mám za zadkem jednu svoji soupeřku. Když jsem se konečně odvážila otočit za sebe, zjistila jsem, že je za mnou pusto, prázdno, vymeteno. V tu chvíli mi hlavou proběhlo, proč se tak ženu a trápím, když vlastně ani nemusím.
Každopádně ani tahle myšlenka mě nedonutila polevit. Nebudu vám tady kecat, celou cestu jsem fakt neběžela, ale když to kopce už nejde tak je lepší jít rychle než se snažit pomalu běžet. Když už to konečně vypadalo, že bych se mohla blížit k cíli, moje nohy se rozhodly, že se jim najednou chce běhat a, že by si to klidně daly znovu. Moje plíce jim na to, ale rázně odpověděly, ať na to hodně rychle zapomenou, že už chtějí jenom do cíle. Konečně jsem doběhla na silnici, věděla jsem, že už je to jen cílová rovinka a, že mě žádná z ženských, které jsem měla za sebou, nepředběhla. Cílem jsem proběhla šťastná, že můžu běhat a že si je to krásný utrpení, který si užívám. Cílová fotografie mluví za vše.
Z výsledků jsem se pak dozvěděla, že jsem třetí žena celkově a třetí v kategorii z čehož jsem měla hodně velkou radost, protože holky přede mnou byly fakt rakety a smekám před nimi, jak rychle umí běhat. Se svým výkonem jsem maximálně spokojená a za to co ze sebe dokážu vymáčknout, může můj skvělej trenér Kuba Merle. Díky ti za trpělivost a trénink.
Moje vystoupení bylo u konce a už to čekalo jen chlapy. A protože táta odjel na trať, nezbylo mi nic jiného, než za něj převzat zlatou medaili. Je prostě dobrej a můj největší vzor. Nechci tady vyprávět tátovo a bráchovo pocity z bajků, protože to mi nenáleží, ale musím říct, že jim tleskám za jejich výkon.
Táta třetí v kategorii a brácha druhej i se zabržděným zadním kolem.
Největší zážitek ze závodů je vždycky to setkání s kamarády, kteří milují sport úplně stejně jako vy.
Děkuju, že jsem vás mohla vidět a zase někdy příště na jiných závodech.
Děkuju svojí rodině za to, že mě podporuje v takových šílenostech a je v tom se mnou.
Janča D.
