Janča Děbnrová o XTERRA Germany a Miladatlonu...

Janča se nám pěkně rozepsala.

Udělejte si čaj nebo kafe a pohodlně se usaďte!

REPORT OD Janči:

XTERRA Germany + Miladatlon

16.8.2025, to je ten den na který čekám přesně rok. Rok od mýho DNF na XTERRA

Germany. Tenhle den pro mě znamenal reparát z loňska a abych řekla pravdu, neskutečně

jsem se na něj těšila.

Ráno v klidu snídám chleba s medem a piju k tomu čaj a marně čekám kdy přijde sevřený

žaludek a starťák. Překvapená sama ze sebe, že nepřichází nasedám do auta a vyrážíme

směr O-See. Když přijedeme, proběhnou takový ty formálnosti jako je odložení veškerýho

vercajku do depa. Začínají trochu stresy, protože bráchu ještě musíme přeregistrovat a času

do startu už moc nezbývá. Pán na registraci sice neumí česky, ale naštěstí si nás z

předchozího dne pamatuje a navíc je schopnej porozumět mojí lámavý angličtině, takže

všechno nakonec proběhne v pohodě.

Nastává doba kdy se uličkou suneme k maníkům co nám dávají čepičky podle našich

kategorií a jak kachničky se rovnáme do svých koridorů. Poslední placák s tátou a

myšlenkou ,,hlavně ve zdraví dojet” už se každej z nás uzavírá do svýho vlastního tunelu.

Těsně před startem se konečně dostavil i starťák a já se stavím na pomyslnou startovní čáru

s pocitem, že všechno je tak jak má být.

Zazní siréna a se zbytkem ženských se vrhám do vod Olbersdorfského jezera a dávam si

pořádnýho majzla, abych od nikoho nedostala tečku. Opět mám pocit, že už mi všichni

uplavali a nezbývá než bojovat a nějak to doplavat.

Na konci prvního plaveckýho kola mě doplavávají kluci z elity a je to jak kdyby se kolem vás

prohnalo několik parníků, takže jsem při tom spolykala i pár těch andělíčků. Plná dojmů z

prvního kola se do druhého vrhám s myšlenkou, že už jenom jednou a můžu na kolo.

Nějakým způsobem se konečně doplácam ke břehu(byla to věčnost), najdu svoje kolo a už

vyrážím na 37 km dlouhou bajkovou trať. Vím, že to bude bolet jako vždycky, ale po dlouhý

době mám po plavání nohy, což se nestává tak často. Jedu si svý tempo, občas někoho

předjedu, ale většinu času pořád někdo předjíždí mě.

Vím, že mě čeká výjezd na Hochwald a vůbec se na něj netěším, protože si z loňska

pamatuju jak jsem v podstatě celej kopec tlačila, protože to byl technickej výjezd, na kterej

moje bajkový schopnosti nestačily. Pořád jedu do kopce a čekám, kdy konečně přijdou ty

kameny kvůli kterým budu muset dolů z kola a oni nepřicházejí. Šlapu za další holkou

nahoru a pomalu předjíždíme závodníky, kteří se rozhodli, že si dají radši procházku než

výjezd. A najednou jsem nahoře. Celá šťastná, že jsem nemusela slézt z kola. Ta chvilka

euforie mě hned přejde, protože teď mě čeká sjezd kvůli, kterýmu to jedu celý znova. Holka,

co se mnou vyjela až na Hochwald, už je dávno pryč a já si to drncam dolů s pocitem, že co

šutr to defekt. Bojím se a modlím se abych neprorazila plášť až nakonec dojedu až dolů a s

úlevou zjišťuju, že jsem to přežila bez úhony. Jedu dál a do dalšího kopce sjíždím pár chlapů

co mě z kopce předjeli. Další sjezd, další noční můra, která má dobrej konec a jede se dál.

Najednou jsem v posledním kopci ve kterým mi došly převody hned na začátku a na konci

už jen tak tak kroutim nohama, ale furt jedu a opět míjím všechny závodníky, kteří mě v těch

sjezdech předjeli. Následuje poslední sjezd a poslední noční můra, která k mojí radosti má

taky dobrej konec.

Letmo koukám na hodinky kolik mám ještě času než mi vyprší limit a zjišťuju, že mám ještě

hodinu. S radostí dojedu opět k jezeru, z voleje tam švihnu pidi skok a zároveň se málem

vysmažím na klopenkách. V euforii už vyjíždím jenom rampu, protože vím, že mě čeká

jenom běh a to znamená jediný: když to bude nutný tak se do toho cíle doplazim.

Odkládám všechno co na běh nepotřebuju, na občerstvovačce do sebe kopnu dva kelímky z

vodou a běžím. A běžím a běžím. Překvapená sama ze sebe, že to není boj o přežití, ale že

můžu běžet sbíhám jednoho závodníka za druhým(samozřejmě to bylo po rovině, protože ty

tři brdky jsou nad moje síly).Na druhým kiláčku vidím chlapa na zemi jak si tře stehno, který

má pravděpodobně v křeči. Vůbec nepřemýšlím, do ruky mu vrazím magnézko a běžím dál.

Po chvíli párkrát uvažuju nad tim, co budu dělat když dostane křeč mě, ale běžím si svoje

tempo a nikam nespěchám. Na konci prvního okruhu mě pán s křečí dobíhá a s úsměvem

na rtech na mě volá, že je to zázrak, že zas běží a že moc děkuje.

Nabíhám do druhého kola s vědomím, že nejspíš opravdu ten závod dokončím a najednou

se mi běží líp a líp. Poslední brdek dokonce vyběhnu a vím, že už mě čeká jenom rovinka.

Běžím, běžím a půl kiláku před cílem už chytám takovej svůj hysterák dojetí a schody před

cílem už přelézám se slzama štěstí na tváři. Bulim jak želva, ale já to dala. Já to fakt dala! A

líbilo se mi to. Strašně moc. Reparát splněnej a za týden srdcovka v podobě Miladatlonu.

MILADATLON

23.8.2025 - den, kdy se koná další moje srdcovka v podobě Miladatlonu. Je to týden po

Žitavě tak jenom doufám, že tělo stihlo tu minulou sobotu rozdejchat a nebude mi to během

závodu vracet, ale těším se jako nikdy.

Na Miladu přijíždíme už v pátek, protože táta startuje už v sobotu brzo ráno. Pozdravíme

známé tváře a i nějaký ty objímačky proběhnou a jdeme stavět stan.

Při večeři proběhne debata o strategii na zítřek, která se týká tátovo závodu a zní ,,musíš být

v cíli dřív než s bráchou odstartujem, tak sebou hejbni” a všechno je jasný. Prostě jet na plný

gule a pak ještě přidat.

V sobotu ráno vstávačka ve čtvrt na 6, aby se všechno stihlo a v mým případě už jenom

takový poflakovaní než přijde řada na můj start.

Stručně řečeno, měla jsem tátovi dělat support, ale vzhledem k tomu, že jel tak rychle, že

jsem ho ani v jednom průjezdu do dalšího kola nestihla, tak z mojí funkce nakonec sešlo. Do

cíle doběhl o půl hodiny dřív než byl naplánovanej můj start, takže strategii splnil a ještě u

toho stihl vyhrát. Je to prostě borec!

Teď už byla řada na mě. V domnění, že se přece do neoprenu nasoukám rychle jsem si ho

začala oblíkat čtvrt hodiny před startem a když David Cihlář postupně začal hlásit, kolik

minut zbývá do startu, začala jsem lehce nervóznět, protože můj obleček do vody se od

posledního použití před třemi týdny asi zcvrknul. Když jsem se do něj konečně dostala,

zbývalo 5 minut do startu a tak jsem co nejrychleji vystřelila k vodě.

Voda byla příjemná tak si říkám, že to bude v pohodě, že si to užiju jako vždycky. Ach, jak já

se v tu chvíli mýlila.

Zazněl startovní výstřel a já se vydala na plaveckou část longový distance. Řeknu vám,

takovou paniku jsem ve vodě ještě neměla. Ve vlnách jsem nikdy neplavala, ale že to bude

až takovej očistec, to jsem si nemyslela. Každou chvíli mě vždycky nějaká spláchla od kus

dál od bójek a mezitím mi stihla ještě propláchnout plíce. Byla jsem na tom tak blbě, že i pán

vedle co plaval prsa, se na mě koukal s výrazem jestli se náhodou netopím. Nějak jsem se

dostala na břeh a uplácala i druhý kolo, ale byla to pro mě hodně velká škola, za kterou jsem

ve finále ráda. Soukám se z neoprenu, beru věci potřebný k absolvování bajkový trati a už

letím ven z depa. Opět nasednu na kolo a zjišťuju, že ty nohy zase mám a že to bude dobrý.

Během chvíle mě předjíždí Kuba Merle, dáváme ťukanec a já se ani nesnažím zaháknout,

protože jel takový bomby, že to ani nebylo možný. Trasu už znam téměř nazpaměť a tak už

vím co mě zhruba čeká. Chytnu se nějakých dvou chlapů a všechny brdky jedu za nimi.

Cítím, že mám nohy a jejich tempo mi nakonec přijde pomalý, takže jediný východisko z

týhle situace je předjet a jet bomby. Přesně to udělám a najednou jsem na rovince okolo

Milady. Tam mě dojede další chlapec za kterého se zavěsím a odtáhne to celý až k depu za

což mu z mojí strany patří velké díky. Najíždím do druhýho kola za již zmiňovaným chlapcem

a najednou mě předjíždí holka s červeným číslem. Říkám o sobě, že nejsem soutěživá a že

si ty závody spíš užívám, ale v tuhle chvíli ve mě ta soutěživost bouchla a tak nohám

nezbylo nic jiného, než zabrat a chytit se tý rakety přede mnou. No co vám budu povídat,

vydržela jsem to zhruba 2 kiláky a pak mě ta nabombená holčina jejím vražedným tempem

prostě odpárala. Moje nohy to vzdaly a hlava jim v tom trochu pomohla, protože mi celou

dobu v tý palici probíhala jenom myšlenka na to, že mě čeká ještě běh a že s tímhle tempem

na kole tam umřu.

Zvolnila jsem si na svoje lážo plážo tempíčko a jela osamoceně dál. Dojela jsem na rovinku

okolo Milady a bohužel už se mnou nebyl chlapec, kterej mě minule odtahal a tak jsem si to

jela za svý. U depa jsem zjistila, že si vezu na zádech dva chlapy a tak jsem je radši do

výběhu k depu pustila před sebe, protože vím, že se tam vždycky škrábu rychlostí šneka.

Jura vždycky říká, že to pro nás teréňáky je lehká trať, protože tam není žádná technika. A

já si stojím za tím, že výjezdy a výběh s kolem k depu tu techniku dokonale nahradí a člověk

si na tý trati fakt moc neodpočine. A to se mi na tom líbí! No tak už zase zpátky k závodu.

Beru boty, číslo a magnézko a vyrážím na běh. Tentokrát se nezastavuju ani u

občerstvovačky, protože nemám pocit, že bych potřebovala zavodnit(ano, nakonec to byl jen

pocit). Běžím svým lenochodím tempem dál až pod jeden prudkej brdek kterej už se

nesnažím běžet, protože by se mohlo stát, že mě tam nahoře budou sbírat. Mám radost, běh

si užívám, protože zase zažívám pocit, že tam ty nohy i plíce po tom kole jsou a nezůstaly

někde na trati. Cestou potkám Honzu Trnku tak s ním prohodim pár slov a běžím dál. Už

jenom 2x!

Při náběhu do druhýho kola zase minu občerstvovačku, což se ukáže jako ne moc dobrý

rozhodnutí, protože v půlce kola přijde menší krizička, ale s myšlenkou, že už jenom jednou

a můžu do cíle, se plahočím dál.

Při náběhu do třetího kola už si tam dva kelímky s vodou pro jistotu dám, aby mě nemuseli

sbírat a pokračuju. Najednou jako by se celý tělo komplet vzpamatovalo a já můžu přidat

pod kotel. Dokonce i skoro celej ten brdek vyběhnu! V půlce chci opět darovat svoje

magnézko, ale chlap ho nechce, že už mu to stejně nepomůže. Tak ho ještě chvíli

přesvědčuju, ale nemá to význam tak si ho nechám. Vylezu na kopec a pak už jenom

natahuju krok co to jde, protože už je to fakt jenom kousek. Dobíhám do cíle a zazvonění na

zvonek znamená nejen úspěšně dokončenej závod, ale vlastně i ukončení sezóny, protože

Miladatlon byl poslední a tou nejlepší třešničkou na dortu.

Jestli jste dočetli až sem tak jsem ráda a řeknu už jenom to, že z Miladatlonu se stala

srdcovka, která má každý rok místo v závodním kalendáři a neskutečně se na něj těším. A

xterra na Žitavě má zase svoje osobní kouzlo, který na mě zapůsobilo a kdo ví, třeba se tam

za rok zase vrátím.

Ještě si tady troufnou zmínit Vendulku Praskou, protože za mě je to největší hvězda a

raketa. Závody, který odjela během těch tří srpnových týdnů(byly celkem 4)nejsou vůbec nic

lehkýho a ona to dala s grácií jako by to nic nebylo. Za mě vzor pro každého závodníka,

protože když se chce, všechno je možný a smekám pomyslnej kloubouk, protože mít za

sebou to co Vendulka, tak už se válim v nemocnici.

Kdo jste dočetl až sem, moc děkuju. Vím, že to nebylo jednoduchý, ale kratší to bohužel

nešlo. A když budete chtít, tak si 27.9. vzpomeňte na Děbiho, protože ten se v ten den

chystá na MS v Molvenu rozsekat všechny soupeře!

Janča D.