V neděli 13.8. se kromě Xterry jel také silniční český pohár v triatlonu na delších distancích (1,9-90-21 km). V Mostě bylo stejně jako všude jinde ohromné horko a kolem jezera Most nebyl ani kousek stínu.
Chtěla jsem si letos střihnout zase alespoň 1 půl Ironman, abych získala zase nějaké zkušenosti na této distanci. Most je od nás kousek a v jezeře se plave fakt dobře. Nejdříve měla být podle předpovědi zima, pak bouřky a nakonec bylo jen hrozné vedro. Přála bych si někdy jet půlku při 20°C pod mrakem, ale nevím, zda se mi to někdy splní. Na tuhle půlku jsem se připravovala měsíc.
Celkem jsem vyladila výživu, obzvlášť gely a slané ionty. Jenom se mi ještě nechtělo investovat do bike fittingu nebo dokonce časovky, což se ukázalo jako velká chyba.
Celý závod mi zkomplikovalo nemilé dámské čištění těla, kvůli kterému jsem málem vůbec nezávodila. Na takhle dlouhých distancích je opravdu náročné to nějak skloubit s hygienou. Naštěstí se to u mě už blížilo ke konci a tak jsem to risknula.
Při plavání jsem se cítila dobře, jen jsem si párkrát lokla, když vedle mě plaval příliš cákající pán. Na kolo jsem vyjížděla s jasným plánem - 1. kolo jet rozumně na watty a postupně přidávat v každém dalším kole (jely se celkem 3 okruhy). Ve druhém kole se mi ale nepodařilo watty navýšit, nohy prostě nejely a začala mě bolet hlava z horka. Na občerstvovačce jsem si vzala vodu, v které ale nebyly ionty, na které jsem si teď zvykla a tak jsem měla ještě větší žízeň. V posledním kole jsem dostala krizi. Asi jsem málo jedla. Začalo mě předjíždět fakt hodně lidí a já už se chtěla prostě jen dostat do depa a zahodit kolo.
Po 1. kilometru běhu mě začaly brát křeče do stehen a také trochu protestovat žaludek.
Za další 2 kilometry jsem si dovolila si odskočit na záchod a opláchnout se v jezeře, kolem kterého se běželo. Tahle pauza mě stála pár minut, ale pak se mi běželo o dost lépe. Ve druhém kole jsem ale někde ztratila brýle, které jsem si dala na kšiltovku. Někde jsem se asi vyklopila při polívání se.
Trochu jsem zpanikařila a také se mi začalo chtít zvracet. Na chvíli jsem si vydechla a pak se znovu rozběhla.
Šlo to. Poslední kolo jsem nějak doběhla.
Chtěla jsem víc. Chtěla jsem být silná na kole, ale asi jsem letos furt jezdila málo. Nebyla jsem nikde v Alpách najíždět kopce a v Česku mi chyběli sparingové (tohle jsou jen moje výmluvy, prostě jsem jezdila málo). V běhu jsem měla taky vyšší ambice. Ale člověk rychle zapomene, jak se už od začátku běhu v půlce trápí. Vlastně je to celé jen o psychické odolnosti. A když se trápí, tak je fakt těžké zrychlit, když to pocitově nejde (i když to jde).
V kategorii to stačilo na 3. místo a celkově na 8. ženu. Cítím se celkem zklamaně, protože nemám ani formu a ani dokončeného bakaláře. Hořkosladká útěcha je, že budu teď moct rok prodloužit s minimem školních povinností a tím pádem i lépe trénovat a regenerovat. Ale mrzí mě to. Jsem vděčná rodičům a svému příteli za support a také Štěpánovi za fandění během cyklistiky a běhu. Děkuju všem, díky kterým jsem mohla v Mostě startovat. A teď se zase otočím o 180° ke kratším triatlonům a zkusím zregenerovat a trochu potrénovat na zářijové závody.
Mějte se hezky a dávejte na sebe pozor.
Comments